Planet With

Mecha obecně nemá na kovových růžích ustláno a všichni typicky opovržlivě vrčí jak motor starého Trabantu, pokud by po nich někdo chtěl nějaký seriál z této škatulky zkouknout. O to bylo moje překvapení větší, když všichni jak zhypnotizovaný dav pěli chválu na seriál s trošilinku divným název Planet With. Tak se pojďme společně podívat na motory, které nám tu pohání naše mecha bojovníky.

Seriál začíná starým dobrým zmatkem a jak se hlouběji zakousáváte do příběhu, tak pomalinku začne všechno dávat smysl a zmatené a zauzlované dějové linky se rozpletou. Ale začátek je opravdu slušné sousto, že by mohlo figurovat v blázinci na jídelníčku každý lichý a sudý den. Hlavním postavičkou je Souya Kuroi, který si uhnal druhý nejčastější domácí úraz v anime. Ano, stará dobrá amnézie. To by ještě nestačilo, aby seriál měl nárok na nálepku hodně divná záležitost. Každopádně o tom, že je tu něco v nepořádku vás lehce přesvědčí jeho spolubydlící.

Tím je obrovská kočka, která by mohla driblovat s průměrně rostlým slonem. Má velmi trefnou přezdívku Sensei. Ale k tomu je tu ještě podivná a notně ztřeštěná dívčina Ginko, která plní důležitou roli překladatelky, protože s mimozemskou kočkou jen tak na pohodu u kafíčka nepokecáte. Ale pokud ignorujete pár podivností, tak to ze začátku skoro připomíná slice of life seriál. To se vše nakonec docela slušně otočí o dost stupňů, takže i kanadský dřevorubec narozený v Rusku by z toho měl pořádnou kocovinu.

Ginko Kuroi: Our hope is that humanity will choose the evolution of love over the evolution of power.

Ticho před bouří skončí docela rychle a užijete si opravdu tunu nablýskaných CGI bitek. Ale to nic nemění na faktu, že zmatenosti spíš přibude než ubude. Protože vlastně nevíte, komu držet palce. Což tedy beru jako plus, protože pocit, že náš hlavní hrdina třeba náhodou není až takový klaďas, je docela potěšující. Ovšem ve finále je to spíš rozbití starého dobrého schématu boje dobra se zlem a fakticky jde, krom černé a bíle, o malovaní i dalších odstínů šedé. Ze začátku se nám tu tedy pošťuchují dvě frakce, které sledují trošku jiné cíle, ale pevně věří, že zrovna oni mají pravdu.

Souya né nadarmo nosí přezdívku Bojovník Nebuli, protože tak se přesně jmenuje planetární organizace, která dohlíží nad vývojem civilizací ve vesmírů. Ano, slídilové čučí i na nás a dvě frakce se nemohou dohodnout, co si s námi, tedy lidstvem, počíst. Pravda je, že to netušíme ani my sami, ale nebudeme zbytečně filozofovat. Jedna frakce věří v to, že nejlepší je nedělat nic, nechat tomu volný průběh a ve stylu hippies hlásají, že láska nakonec vše vyřeší. Druhá je pesimistická a v podstatě chce celou planetu zazátkovat, protože něco tady smrdí. Je třeba podotknout, že Souya byl naverbovaný tak trošku nedobrovolně, takže většinu času, si není 100% jistý svým posláním, tedy za co či za koho bojuje. Takže nejsme zmatení jen my diváci, ale i postavičky na obrazovce.

Členové frakcí jsou taky lehce promiskuitní a střídání stran je na denním pořádku. Navíc se tu dějí ještě další věci, takže tu soustavně přilétají podivní emzáci a první či druhá frakce se s touto ofenzivou snaží vypořádat. A nejčastěji obě najednou. A pak se ještě stihnou v průběhu bitek pošťuchovat mezi sebou, takže je z toho velmi často velká a zmatená mela.

Takezou Ryuuzouji: To eat is to live. And life is the world itself. In other words, food is the world. And the world is food.

Každopádně zmatenost brzo ustoupí a ač to na začátku může znít neskutečně, tak ono to opravdu začne postupně i dávat smysl. A bizarní podívaná se promění v docela slušně napsaný seriál. A nejlepší je, že autoři pořád přihazují do ohně další a další příběhová želízka. Takže jsem měl pořád oči na šťopkách, zda to nakonec ukočírují. A ač má seriál svoje problémy, tak v tomto aspektu bylo vše naprosto v pořádku. Trošku překvapivě i vlastní seriálu je nakonec rozložen v kalendáři do delšího časového období a dočkáme se tak tedy i lehce odrostlejších verzí všech postav.

Překvapivě seriál díky tomu začne zabývat i tématy, které by zde nikdo na začátku nehledal. Souya je prostě klučina, pro něhož je minulost tak maximálně ve formě drobných útržků, budoucnost je v podstatě nějaká mlhavá věc, o které nepřemýšlí. A přítomnost je tvořena ustavičnými bojovými šarvátkami, pro které nemá ani čas důmat nad svým životem. A ač se nám to tu hemží mimozemskými panáčky a panenkami, tak seriál je v jádru především lidský a o nás… o lidstvu. Pokud byste ho chtěli kategorizovat, tak byste použili klíčové slova jako jako evoluce, láska, pomsta, přátelství, odpuštění, odpovědnost, dospívání či co se stane, když mimozemská kočka narazí na protějšek v podobě psa.

Seriál se také velmi často zabývá docela náročnými tématy, které slušně kontrastují s veselou vizuální stránkou celého seriálu. Speciálně po odkrytí Soyovy minulosti na vás vyskočí slušní bubáci a draci. Z hlediska vyprávění seriál docela exceluje. Ale nejen příběhem živ je člověk.

Souya Kuroi: I don’t like parents who tell their kids to suck it up.

Bohužel tím se dostáváme k oblastem, kde to stojí za starou bačkoru. Pro mě to byly především postavičky. Kromě roztomilé Ginko, která krom svého úšklebku moc nepřináší, mě nikdo nijak zvlášť nebral. Je jich tu požehnaně, hodně z nich prodělá slušný vývoj a mají hloubku, ale prostě mě nebavily.

Dále je to samozřejmě nutné koření mecha seriálu a to jsou akční sekvence. Nejenže vypadají prostě nic moc, ale postrádají nějakou originalitu, zajímavou choreografii či napětí. Vypadají nablýskaně, efektně, ale pod slupkou diskutabilního CGI se neskrývá nic zajímavého. Což je samozřejmě problém, protože jejich frekvence je dost vysoká a slouží zároveň často jako katalyzátor posunu děje dál. Ale ve skutečnosti fungují jako simulátor zívání.

Technická stránka je obecně trochu problém, konzistence je skoro slovo neznámé a pokud jsou bitky slabší podívanou, tak mimo to taky není úplné pošušňáníčko. Ve finále je prostě první půlka seriálu docela zabiják diváckého požitku. Chtělo to malinko pošoupnout rychleji do druhé půlky. Je to až moc zmatené a ač to začne dávat smysl ke konci, tak cestou sem se často dost nudil. Chtělo to prostě nahazovat udici s drobnými novými informacemi průběžně celou dobu a člověk by nesklouzával tak často do kómatu.

Benika Takatori: Psychic powers don’t have an interface, like a gun’s grip or trigger. Only your own heart.

Mecha seriály nejsou úplně můj šálek kávy, ale pár sem jich dal a vždycky jsem se docela bavil. Šlo často o lehce starší kousky, protože tento žánr není rozhodně tak IN v současnosti ve srovnání s dalekou minulostí. Na čerstvý přírůstek fanoušci nedočkavě čekali, dočkali se a samozřejmě hodně lidem to sedlo pod vousy. Ale já se zrovna slušivě oholil, takže u mně to zas tak velký úspěch nezaznamenalo.