Nichijou - My Ordinary Life

Nichijou je opravdu speciální příšerka se srandovními tykadly ve světě anime. Je to jako byste úplně normálkovej svět modifikovali magickou pákou, kterou byste přesunuli do polohy s popiskem maximální absurdita. Není to rozhodně seriál pro každého, ale pokud na hru přistoupíte, budete se královsky bavit.

Na první pohled se jedná o klasickou dávku lehký komedie ze školního prostředí. Sledujeme každodenní životy tří kámošek Yuuko, Mio a Mai, který při cestě do školy či návratech domů narazej na úplně všednodenní problémy, který určitě nezapříčiněj vyhlášení celoplanetární krize. Jedná se o kravinky jako ujetí vlaku do školy či zapomenutí domácího úkolu.

To na první pohled nevypadá jako vysoce úrodná půda pro nějaký ty vtípky, ale modus operandi celýho seriálu stojí právě na triku, vzít tu nejběžnější a nejobyčenější situaci ze života a zdeformovat realitu přesunutím do absurdní dimenze, kde i zapomenutej sešit dokáže vyvolat výše zmíněnou krizi, co může zatřást samotnejma základama vesmíru. Vlastní humor není na první pohled nijak zvlášť sofistikovanej. Jde spíš o různý gagy, slapstick humor. Vše často okořeněný frenetickou akcí. Ale pokud umíte lehounce číst mezi řádky, tak tam občas vydlabete opravdový perly.

Mio Naganohara: Your idiocy must be a miracle, don’t you think?

I vlastní struktura seriálu je originální. Je rozsekaná jak cibulový kroužky do kratších segmentů. Občas se jedná o doslova sekundový skeče, který vypadaj spíš jako malý umělecký experimenty. A díky těmhle odbočkám se tak dostaneme i k největšímu klenotu seriálu. Krom sledování osudů našich tří školaček se totiž začneme setkávat i dalšíma vypečenejma postavičkama. A nejzábavnější momenty seriálu jsem zažíval při sledování dění v jednom baráčku.

Tam bydlí Hakase Shinonome - geniální profesorka, ač věkem holčička, co by si spíš měla hrát s panenkami. Místo toho radši provádí vědecký experimenty. Výsledkem jednoho z nich je i Nano - robotická chůvička. A pokud vám nebude na první pohled totálně jasný, že na svět poprvý nezamrkala v porodnici. Tak ohromnej natahovací klíč, co nosí na zádech, vás nenechá na pochybách. A abychom to vylepšili dalším bláznivým kořením, tak posledním do party je adoptovanej kocour Sakamoto, kterej je schopen díky fešný šále mluvit. A buďme rádi, že je obdařenej touhle schopností na rozdíl od jeho spoluchundeláčů. Protože má sakra dobrý hlášky.

Sakamoto: Damn it! My life sucks, no matter where I go!

Ač jednotlivý segmenty ze začátku postrádaj nějaký spojující vodítko, tak postupně zaznamenáte drobný náznaky, že tu je synergie. A v dalších dílech už jednotlivý postavy vesele blbnou pospolu. Nano začne navštěvovat stejnou třídu jako Yuuko, Mio a Mai. To je samozřejmě slušnej “boost” pro seriál, protože přes zajímavý charaktery sám o sobě nestojí tak na profilech jednotlivejch postav jako spíš na jejich vzájemný interakci.

A pak jde samozřejmě o humor samotnej. A zde provokativně leží kámen úrazu. Představte si jednu z klasickejch scének tohodle seriálu, kdy ředitel školy na férovku bojuje s jelenem. Smějete se nebo nechápavě kroutíte hlavou? A navíc pro jistou kontrolujete, zda vám teď někdo nenasypal něco srandovního do kafe? Jo, pokud vám zdejší humor nesedne, tak vám nepomůže ani svěcenej Redbull. Nebude vás to bavit. Pokud vám sedne, tak budete v sedmým nebi. Případně dopadnete jako já. Budete chechtat na celý kolo… ale s kritickým natřásáním bříška, protože některý scénky pošlou pointu težce do ztracena bez jakýhokoliv řechtacího efektu.

Yuuko Aioi: I should be glad nothing perishable landed on me!

Mějme na paměti, že zde máme dílko z produkce studia Kyoto Animation, takže technický zpracování je čistá práce. Seriál nabízí až překvapivě dost akčních scén a jejich dynamika je naprosto úžasná. Vlastní grafický zpracování je docela originální. Nejen, že je z toho cejtit až uměleckej a špetku experimentální přístup, tak jemná barevná paleta je neskutečně příjemná na kukadla. Nepřehlídnutelná je i evidentní láska k typografii či minimalismu.

Namluvení postaviček je balzámem na ušiska a je z toho cejtit, že seiyū se náramně při namluvení postaviček bavili. A samozřejmě nepřehlédnutelná úvodní a závěrečná znělka vám rozpohybujou tělíčka jedna dvě.

Sakamoto: No matter how you look at it, that was too much petting.

Tohle je jeden z těch seriálů, že dokud nezkusíte pár epizod, tak nemůžete ani náznakově tušit, zda vám padne do noty či ne. Seriál nabízí tolik scének, který bych v mžiku oka označil jako čistokrevnej vývar z instantního sáčku geniality. Bohužel tu a tam je to prošlej sáček od Vitany, co jste našli zapadlej za gaučem někde na chatě. Vtípek se nám nepovede a jelikož seriál dává takovej důraz na časování, tak občas si nudně počkáte na překvapivě nepřekvapivou pointu. Naštěští mně osobně se to nestávalo tak často, takže sem si seriál parádně užil. Snad to stejný bude platit i pro vás.