Barakamon

Slice of life žánr mám strašně rád a speciálně Barakamon je kousek, co vyčuhuje z krabice tohodle žánru jak růžová Eiffelovka. Takže se připravte na pohodovu projížďku bez neposkakujících emzáků s chapadlama (hlavně ty chapadla, že). Budeme se kochat panoramatama (sic) panenský přírody… pěkně v klidu bez práskajích paprskometů. A nebudou nám tu poskakovat futuristický technologický výkřiky jako gigantický roboti, ale poznáme krásu prastarýho umění za pomoci štětce a tuše. Ano, je to tak… život bez dramatickejch událostí může bejt vlastně tím nejlepším příběhem sám o sobě.

Příběh je sice jednoduchej, ale (speciálně ze začátku) nepostrádá i nějaký ty dramatický chvilky. Mladej kaligraf Sei “Seishuu” Handa, kterej žije v Tokyu, zažívá nic moc životní období. Dalo by se označit jako K-čko s velkým K a černý jako uhel. Hormony se splašej a lehounce nám panáček vybouchne, což kulminuje v jednu z mála akčních scén seriálu, kdy místo štetce použije svojí pěst a dá tečku postaršímu pánovi.

Pán to není ledajakej, ale jako na potvoru šéfík galerie. Důvod je jak z říše nakrklejch puberťáků. Šefík prostě zkritizuje Handovi jeho nejnovější kaligrafický dílka. Společenský faux pas samozřejmě bolí (speciálně v Japonsku), ale ještě hůř se Hando cejtí, když si uvědomí, že kritika byla oprávněná. Naštěstí tečka nemá kadenci Saitamy z One-Punch Man, takže seriál není z vězeňskýho prostředí, kde si nebohej Hando odsedí doživotí za vraždu.

Seishuu Handa: Come here, kitties!

Jako osobní trest a prostor pro sebereflekci, co dělat dál v profesionálním i osobním životě, si zvolí “exil” na ostrov (v našich relacích něco jako odchod z města do nejzapadlejší vesnice, kde lišky dávaj dobrou noc a hodně špatný ráno). Jelikož jako mladá hvězda kaligrafie zažíval jen úspěch, tak je jeho teleportace mimo civilizaci lehká metafóra pádu z výšin do bažiny průměrnosti. Problém není v technice, tu má vybroušenou. Jako mnoho jinejch umělců spíš zápasí s originalitou. Postrádá vlastní unikátní styl. A co mu doposud stačilo k naplnění uměleckejch ambicí, tak najednou už nestačí.

Pokud teď netrpělivě čekáte, že seriál bude dál piplat příběh a rozvíjet ho podobným tempem jako ze začátku, tak máte smůlu. Jako u podobně laděnejch seriálů se ukáže, že jako v reálným životě, je to ve finále hlavně o lidičkách. O lidičkách, kterejma se obklopíte. A který vás často i nevědomky jemně kopnou a nasměrujou vaše životní cesty do richtigu. Ano, v případě naší rozverný, malý, hyperaktivní blondýnky ten kopanec může občas bolet.

Yasu Nomura: You won’t see any opportunities from below if you keep looking above your head all the time.

Ostrov se jeví jako ideální destinace pro exil. Hando setřese “hovínka”, kterejch má plnou hlavu a doslova na něj číhaj na každým rohu v Tokyu. Můžete bejt radikální fanoušek industrialismu, ale nádherná příroda ostrova vám přece jen zlepší náladu. A jak jsem zmínil, že je to vždycky o lidech, tak si pište, že na odlehlým ostrůvku najdete opravdu slušnou snůšku vypečenejch postaviček.

Paradoxně se jeho společníkem stana malá holčička Naru, která svojí úžasnou bezprostředností změní jeho pohled na svět a život jako nikdo jinej. Naru je prostě klasická tomboyačka, která místo panenky v ruce drží nějakýho ošklivýho brouka a v druhý klacek. Je to taková malá uličnice, která se s tím moc neprdí. Samozřejmě díky jejím charakteristikám je taky zárověn největším klenotem seriálu. Pokud se Handa dostane na křižovatku a neví, jak dál. A to je situace, do který se dostane velmi částo, tak je až úsměvný, jak Naru se svojím dětským pohledem na svět většinou řízne s chirurgickou přesností přesně do živýho a vyřeší problém jedna báseň.

Krom Naru se nám to tu samozřejmě hemží dalšíma pestrejma postavičkama. Osobně mě neskutečně bavila i plachá Hina, která bohužel nedostala až tolik prostoru. Ale máme tady další děti jako Kentarou. Ale nepředstavujte si klasický lolitkoidní mladý slečny, tady máme reálný děcka, co vyváděj skopačinky, jsou energetický jak Red Bull a pokud něco není po jejich, tak jsou nakrklý.

Seishuu Handa: Simplicity is the easiest path to true beauty.

Humor je jemňoučkej jak satén. Většina vtípků je založená na konfrontaci městskýho a ostrovního pohledu na svět. Ale nic není hnáno ad absurdum. Žádný nesmyslný konfrontace, co je lepší nebo horší. A to je vůbec takovej modus operandi celýho seriálu - žádný zbytečný drama, když není vůbec zapotřebí.

Sám Hando neprodělá nějakou magickou transformaci a na konci se z něho nevyloupne totálně novej člověk. Když se Hando vyvalí v trávě a sleduje noční oblohu, tak se neumlátíte nudou při moralistickým žvatlání o bytí a nebytí, ale prostě si vychutnáte scenérii spolu s ním. Seriál vás nepošťuchuje prstíkem, nic neobratně nepopisuje, zbytečně nevysvětluje, prostě si užíváte spolu s postavama relaxační život na ostrůvku. A správný přátelé, tu a tam malý dobrodružství a pohodička občas udělá zázraky sama o sobě.

A samozrejmě Kaligrafie je silným motivem celýho seriálu, takže to může být lehounkej strašák pro lidi s fóbií na tuš. Ale rozhodně se nebát - i pokud o kaligrafii nic moc nevíte, tak určitě neva, seriál si užijete tak jako tak. Minimálně si odnesete poznatek, že je v tom evidentně něco víc než jen plácání pěkně vyvedenejch Kanji znaků na kus papíru.

Hiroshi Kido: Once you carve your path, all that’s left is to walk it.

Pro fanoušky slice of life je tento seriál absolutní klenot a povinnost, ale pro tuhle skupinu tady stejně vychvaluju zbytečně. Je až paradoxem, že tak trošku puberťák Hando a k tomu rozdováděný dětí nepůsoběj vůbec dospěle a přitom seriál naopak ano. Docela příjemná změna oproti v poslední době přemnoženejch CGDCT kousků. Pokud k tomu připočtu ještě naprosto úžasný technický zpracování seriálu, tak už byste museli bejt opravdu radikálním bojovníkem či bojovnicí proti tomuhle žánru, abyste si ho nepustili. Prostě šup šup nebo na váš pošlu Naru a její gang.