Girls' Last Tour

Zkombinovat žánry, který se maj rádi jak oheň a voda, je buď slušný základ na průser anebo na originální jízdu, kterou budete nosit ještě dlouho v makovici. Chvilka napětí… a naštěstí to je tentokrát ta jízda. Takže vážení, co byste řekli na slice of life z postapokalyptického světa? Zní to dobře? To si piště.

Svět prezentovaný v tomhle seriálu má rozhodně daleko od pozitivní budoucnosti, kdy je všechno růžové a všude poskakují rozesmátí plyšoví medvídci. Místo toho se zde pokocháme tvrdou, šedivou, kovou realitou, kterou utvářely anihilační války. V tomhle světě pak trošku nepatřičně působí naše dvě protagonistky - Chito a Yuuri. Holky, co cestuj9 svým vojenským vozítkem Kettenkradem v podivných a spletených komplexech v rámci ohromného města, které připomíná hodně komplikované bludiště, odkud by s brekem utekl i proslulý Minotaurus.

Pokud jste nějakou tu apokalyptickou sci-fi už viděli, tak společným znakem je, že se vám tam nepromenádují moc velké davy lidiček (a pokud tam jsou davy, tak to jsou davy zombíků či podobně vypadající individua). Zde máme ještě lehce drsnější verzi apokalypsy, protože po většinu času holky cestují na vlastní pěst a hledat jiného přeživšího človíčka je v podstatě mission impossible. Setkání s náhodnými kolemjdoucími zde spočítáte na prstech jedné ruky a to platí i v případě, pokud jste měli nemilou nehodu s pilou na dřevo.

Yuuri: There’s no reason for us to hurry when we’re on the Earth that’s moving.

Naštěstí naše hlavní dvojka je zábavná a navíc to jsou protiklady jak řemen. Klasický paradox v praxi, kdy to dvěma postavám, co to maj hozené lehce jinak, spolu dobře klape. Chito k věcem přistupuje s rozumem, miluje knížky a je hrdá na ty, co se jí povedly zachránit. Yuuri je klasická horká hlava a neudělá krok bez svojí pušky. Svět jednoduše rozděluje na to, co se dá sníst, a co je nepoživatelné. A zbaštit se dá evidentně skoro všechno. Jelikož svět, který je šedý a temný, skoro bez náznaku jakékoliv zeleně, neposkytuje žádné volně rostoucí mňamky, tak je naše dvojka převážně odkázaná na vojenské příděly, které vyhrabe náhodně v ruinách.

Jelikož se obě narodili už do téhle depresivní reality, tak jedním z nejzábavnějších aspektů seriálu je právě objevování světa. Hnedle vám bude jasné, že vše je situované v budoucnosti (ne až tak vzdálené). Narazíme na zajímavé automatizované systémy v podobě robotů, zbytky vojenské techniky a to i včetně mých oblíbených ponorek.

Ale silným tématem je překvapivě nakonec i gurmánství. I když samo v hodně omezené míře vzhledem k situaci, v jaké holky jsou. A není se taky čemu divit, když jejich běžná strava z pytlíků nepřináší moc velký kulinářský zážitek. Okamžiky, kdy se naší dvojce podaří ulovit nějakou mňamku jsou extrémně zábavné. Seriál přináší další tunu komických okamžiků, ale je tu pořád cítit nihilistický smrádeček ve formě tragédie zničeného světa a konce civilizace. Budoucnost, co není zrovna růžová. A přežívání ode dne ke dni. A především Chito nám pak připomene i smutek nad ztrátou kultury, umění a vědeckého pokroku. I když paradoxně ten byl nedílnou příčinou smutného konce.

Chito: Let’s go see something we don’t really understand.

K umocnění celkového dojmu přispívá i zajímavé grafický zpracování. Postavy jsou nakreslené v takovém simplistickém stylu. Přiznám se, že jsem si musel chvilinku zvykat. Ale nakonec dojde člověk k závěru, že právě ten kontrast přináší zajímavé kouzlo. Na jedné straně až přehnaně komiksové postavičky. Na druhé straně detailně prokreslený, neútěšné město plné industriálních prvků. I když speciálně postavy se drží své manga předlohy, takže grafické zpracování bylo hlavně ovlivněno z tohoto zdroje.

Ale hlavní kreativní kopanec, co celý seriál posunuje kvalitativně nahoru, přichází z trošku nečekané strany. Ano, je to hudební složka. Už úvodní znělka je nebezpečně chytlavá hopsačka, kdy si i vaše rybičky v akváriu budou zvesela mávat ploutvemi a prozpěvovat 1, 2, 3. Ale soundtrack, který vás bude provázet seriálem, je naprosto neskutečný. Dokonce tu jsou epizody, jejichž pointa je postavená čistě na hudební složce - ano, mluvíme tu o slavné dešťové scéně.

K tomu si samozřejmě připočtěte i zvukové efekty. Díky industriálnímu prostředí tu máme tunu syčících trubek, klapajících mechanických udělátek a skřípajících plechů. Opět jeden z kontrastů, který seriál přináší - symfonický soundtrack s esoterickými vokály versus zvuky, jak když se zamilovaný páreček zrezivělých robotů rozparádí na cirkulárce.

Yuuri: Let’s get along with the feeling of hopelessness.

Celý seriál má takovou zvláštní melancholickou náladu. Chito a Yuuri mají mezi sebou výbornou chemii a jejich malé dobrodružství v tom velkém světě jsou občas veselé, jindy dojemné či smutné. Je to taková životní lekce o důležitosti přátelství, které je důležité i v tomto bezútěšném světě. Možná hlavně v takovém světě. Existence jistoty, že pokud budou držet pospolu, tak vše nakonec dopadne dobře (samozřejmě v rámci možností), je extrémně důležitá.

Přes to všechno vychvalování jsem seriálu nedal plnou palbu bodíků. Seriál dělá hodně věcí dobře, ale je z toho cítit, že to je občas na půl plynu. Obě holky jsou zábavné, ale nejsou vykreslené moc do hloubky. Což je trošku ostuda, když zde máme celkově minimální počet dalších postav a v 99% stopáže sledujeme jen je samotné. Když k tomu připočteme, že tempo seriálu je hodně pomalé, tak prostor by tu k tomu opravdu byl. Epizodní charakter by taky nahrával tomu, aby díl měl definovaný začátek a jasné rozuzlení. Místo toho seriál často působí, že plyne jen tak, bez cíle… nikam. Je tu dost vtipných scének, ale není to na hlasité řehtání. Hodně vtípků se opakuje či se jedná o pidi gagy.

Určitě to pěkně dokresluje atmosféru, protože naše cestovatelky podobně žijí i svoje životy… bez jasného cíle, jen stále pokračovat dopředu, ať je na konci cokoliv. Ale nejvíc mě mrzí absence silnějšího důrazu na world building. Tu a tam se nějaký ústřižek informace dozvíme. A z drobků si poskládáte slušná obrázek. Ale pořád zůstane hodně dílku skládačky neodkrytých. Vzhledem k tomu, kolik potenciálu tenhle postapokalyptický svět nabízel, je to docela škoda. Speciálně když tu je nahozena udice směrem k hodně zajímavým artefaktům či životním formám, které přímo vybízejí prozkoumat hlouběji.

Takže je to ve stylu - trochu komedie, trochu world buildingu a malinká špetka příběhu. Tempo je opravdu často extrémně po-ma-lé i na slice of life seriál.

Chito: Eating rations while looking at the afterlife is pretty weird.

Seriál doporučuji všem, co mají chuť na originální záležitost střihnutou postapokalyptickými nůžkami a nevadí jim pomalejší tempo vyprávění. Je to strašně zajímavá zkušenost a z celého dílka sálá taková zvláštní atmosféra, který se jen těžko brání. Natankujte svůj Kettenkradem a vydejte se na jeden velký melancholický výlet.